Vaření v přírodě 2/3: Vybavení a nádobí

Princip turistického vařiče je asi všeobecně známý: vařič přeměňuje palivo na oheň a zároveň disponuje plochou, na kterou se umístí ešus. V dnešní době lze na trhu sehnat velké množství vařičů, které se od sebe liší rozměry, materiálem i palivem. Kromě plynových vařičů se můžete setkat například s benzinovými, lihovými nebo s vařiči na tuhá paliva. Doporučil bych však držet se vařiče plynového – ten je dostatečně kompaktní, používání je jednoduché a plynová kartuš je k dostání téměř v každém obchodě s outdoorovým vybavením. Dalšími důležitými parametry pro výběr jsou výkon, kompatibilita s kartuší a stabilita. 

Výkon bývá nejčastěji vyjádřen buď spotřebou plynu (např. 158 g/h), nebo trochu praktičtější hodnotou: časem, za jaký vařič uvaří 1 litr vody (nutno podotknout, že tento test se provádí v laboratorních podmínkách za úplného bezvětří, specifického tlaku a specifické teploty v místnosti. Čas, za který se uvaří voda v reálných podmínkách, se může značně lišit. Nicméně pro porovnání vařičů mezi sebou je dobré toto číslo sledovat). Důležité je také vědět, že výkon je ovlivněn nejen vařičem, ale také plynem v kartuši. Nejčastěji se objevují tyto typy konstrukce vařičů: 

Bajonetový systém – nalezneme ho spíše u levnějších modelů, ale nemusí to být pravidlem. Ke spojení kartuše a vařiče se používá jakýsi „bodák“, který je součástí vařiče. Ten se zasune do kartuše a lehce pootočí. Když uslyšíte typické cvaknutí, máte jistotu, že soustava je správně zapojená. 

Závitový systém – tento systém funguje na principu klasického šroubovacího závitu – stačí tedy závit nasadit a zašroubovat vařič do kartuše. U tohoto typu si musíte dát pozor na to, abyste nešli takzvaně „přes závit“. Mohlo by tak dojít ke znehodnocení kartuše a celá sestava by nebyla řádně utěsněna. Tento systém bývá spíše u dražších modelů a mohu ho doporučit, pokud máte v plánu často vařič od kartuše odšroubovávat, jelikož zde není takové riziko poškození kvůli nesprávné manipulaci, jako u bajonetového systému. 

U plynové kartuše si musíte ohlídat hlavně kompatibilitu s vařičem (k tomu se dostaneme později) a také vlastnosti plynu. Nejčastěji se setkáte s obyčejnou a zimní směsí. 

Obyčejná směs – Pokud vyrážíte v letních měsících a nemáte v plánu vařit při nižší teplotě než 10 °C, bude vám stačit obyčejná směs. Ta je levnější a během teplých dní poskytuje stejné vlastnosti jako celoroční. Avšak při nízkých teplotách dochází k oddělení jednotlivých složek (většinou propanu a butanu). Pokud k tomu dojde, výhřevnost plynu se značně sníží. Prakticky se vám pak může stát, že budete vodu na kafe vařit 20 minut na maximální výkon a jediné, co dostanete, bude hrnek vlažné vody.

Zimní směs – Na použití v zimním období nebo vyšší nadmořské výšce proto doporučuji volit celoroční směs, u které nedochází k oddělení jednotlivých složek a plyn si tak zachovává své vlastnosti dokonce i při vaření v mrazu. 

Dalším kritériem pro výběr kartuše je i její velikost. Kartuše se vyrábí v mnoha velikostech, takže není problém si vybrat tu, která vám bude nejvíce vyhovovat.

Vždycky je nutné používat komponenty, které k sobě pasují. Jak už bylo řečeno, na trhu se nejčastěji objevují dva systémy: bajonetový (neboli nácvakový) a šroubovací (závitový). Existuje sice ještě třetí typ, prorážecí, ten se však vyskytuje téměř výlučně u velkých kempingových vařičů, které jsou na turistiku nevhodné. 

Mé obecné doporučení zní: pokud máte bajonetový vařič, kupte si bajonetovou kartuš. Pokud máte závitový vařič, kupte si kartuš se závitem. Ideální je, když zvolíte kartuš a vařič od stejného výrobce, protože výrobci mají homologace pouze se svými kartušemi. Ano, existují vařiče, které umožňují kombinovat bajonetový a závitový systém. Ovšem pokud si v tomto nejste jistí, držte se základního doporučení: bajonet k bajonetu, závit k závitu. A abyste měli naprostou jistotu, nebojte se oslovit personál prodejny. Každý dobrý prodejce má na tuto problematiku vyškolený tým, takže by vám jeho členové měli být vždy schopni s výběrem kartuše k vašemu vařiči pomoci. 

Když se řekne ešus, většině z nás si vybaví pionýrský nebo skautský tábor, na který jsme jezdili jako děti. Doba se však posunula a dnešní ešusy už ty staré hliníkové připomínají pouze vzdáleně. Při výběru ešusu jsou důležité především dva parametry: materiál a velikost. 

Hliníkový ešus – Hliník je tradiční materiál na výrobu ešusů. Dlouhou dobu byl jediným materiálem na trhu. Má několik výhod, které jsou téměř nepřekonatelné a díky nimž je stále oblíbený: minimální hmotnost, nízkou cenu a měkkost. Hliník je jednoznačně nejlehčí ze všech dostupných materiálů. Tuto vlastnost jistě oceníte, pokud plánujete delší výšlapy a snažíte se minimalizovat hmotnost zátěže na zádech. Navíc jsou hliníkové ešusy měkké, což znamená, že se radši ohnou, než aby praskly. Toto vám možná nemusí na první pohled připadat jako výhoda, ale když vám ešus spadne na kamenitou zem nebo s ním nedopatřením bouchnete o skálu, určitě radši uvidíte nějaké to pokroucení nebo promáčknutí, než díru. Ohledně ceny asi není důležité se nikterak dlouho rozepisovat. Moderní hliníkové ešusy se dají na trhu sehnat za 250 Kč.

Upozornění: Existuje široce rozšířený názor, že vaření v hliníkových nádobách je karcinogenní. Toto bych rád uvedl na pravou míru. Pokud se rozhodnete v hliníkové nádobě smažit či restovat, přičemž teplota materiálu dosahuje velmi vysokých teplot, pak ano, do jídla se skutečně mohou dostat karcinogenní látky. Většinou totiž v ešusu pouze vaříme a pro tento účel je hliník naprosto bezpečný. Pokud si tedy chcete uvařit těstoviny, vodu na kávu, ohřát párky nebo posnídat „forest made“ ovesnou kaši, nemusíte se ničeho bát.

Nerezový ešus – Nerez už začíná trochu připomínat standardní kuchyňské vybavení. Je odolnější a pevnější než hliník a také působí robustněji. V porovnání s hliníkem je o něco dražší a křehčí (v případě pádu se může objevit již zmíněné poškození). Má však jednu velkou výhodu: můžete v něm bez obav smažit. To znamená, že v něm můžete osmažit cibulku nebo volská oka, případně položit na víko ešusu plátky slaniny a posnídat nebo poobědvat ve velkém stylu. 

Ešus s teflonovým povrchem – Pokud chcete svůj zážitek z vaření povýšit a proměnit se v lesního šéfkuchaře, můžete si pořídit ešus s nepřilnavým povrchem. Nejčastějším řešením je teflonová vrstva, která vám zajistí podobně pohodlné vaření, jako byste byli doma v kuchyni. Teflon má samozřejmě výhody i nevýhody. Jeho hlavní předností je bezesporu komfort. Nic se nelepí, nic se nepřipaluje a jeho čištění je snazší než u předchozích materiálů. Můžete na něm bez obav smažit i restovat. Na druhou stranu bývají tyto ešusy poměrně těžké, velké a náchylné na poškození teflonové vrstvy. I cena je vzhledem k použitým materiálům poměrně vysoká. Osobně teflonový ešus na vaření během výletu nedoporučuji. Hodí se spíše na pobyt v kempu, kam si dovezete vybavení autem a neřešíte jeho velikost a hmotnost. A nemusíte se strachovat ani o poškození teflonu. 

Co se týče velikosti, na ešusech bývá uvedený doporučený počet osob. Při výběru se tedy můžete řídit tímto údajem, nebo můžete zvolit ešus o trochu větší. Příprava jídla ve větší nádobě je přece jen snazší a příjemnější. 

Můj tip: V ešusu jsou často chytře naskládané nejrůznější doplňky (příbory, kelímky na pití a další nádoby). Zbývá v něm však ještě nějaké místo, které je dobré vyplnit. Doporučuji v něm uchovávat věci citlivé na poškození. Já do ešusu ukládám například vařič, který je potřeba chránit. Díky pevnému ešusu se pak nemusím strachovat o jeho poškození. Je to také ideální místo na uložení zapalovače, křesadla, malé lahvičky s ekologickým přípravkem na mytí mastného nádobí nebo pytlíčků s kořením, které přijdou vhod třeba při vaření guláše.

Při vaření v lese můžete využít i nejrůznější doplňky. Všechny určitě nejsou nutné (kromě lžíce a nože, který se hodí nejen na vaření), ale mohou vám celou činnost zpříjemnit a zjednodušit. 

Příbor – Moderní ešusy už obsahují sady příborů podle počtu osob. V naprosté většině v sadě najdete lžíci a vidličku. Možná se ptáte: „A kde je nůž?“. I mě to napadlo a hned jsem plastové nože k ešusu přikoupil. Pravda však je, že jsem je při jídle na výletech nepoužil ani jednou. Na běžné turistické vaření je zkrátka nepotřebujete. Pokud však nad jejich koupí přemýšlíte, můžete volit mezi kovovou a plastovou variantou. Plastové náčiní se většinou vyrábí z tvrzeného plastu, takže se nemusíte bát, že by se během běžného provozu zničilo. Je také šetrnější k ešusu a stojí pár korun. Kovové příbory jsou pevné a odolnější, mohou však poškrábat ešus nebo poničit jiné vybavení. Jsou také těžší a dražší. Pokud vyrážíte s dětmi, i z hlediska bezpečnosti je vhodnější volit plastovou variantu. 

Turistický nůž – Pro většinu výletníků je to samozřejmost, pro úplnost však musím zmínit turistický nůž. I když nemáte v plánu cokoliv řezat a krájet, nůž se může vždy hodit a příležitost k jeho využití se objeví z ničeho nic. Doporučuji zavírací nůž s pojistkou – na vaření je naprosto dostatečný a minimalizuje riziko zranění z důvodu špatné manipulace. 

Turistické nádobí – Poslední volitelnou položkou vaší mobilní kuchyňky je turistické nádobí, tzn. veškeré talířky, mističky a hrnečky, které se můžou v lese hodit. Nejčastěji jsou plastové, protože plastové nádobí je lehké, skladné a dostatečně odolné. Alternativou může být nádobí z hliníku, ale osobně si myslím, že z praktických důvodů je plastová verze lepší. 

Tím bych výčet vybavení, které budete na vaření v přírodě potřebovat, ukončil. Doufám , že vám mé rady pomohou a vyberete si pro své stravování na výletech to správné náčiní. V posledním díle Vaření v přírodě 3/3: Jdeme vařit! vám spolu s mým kolegou a zkušeným trekkerem Lukášem poradíme konkrétní outdoorové pokrmy, které nejsou náročné na přípravu a současně vás dostatečně zasytí, případně i zahřejí v chladnějších měsících.